MOJE MOTTO

Naděje není přesvědčení, že to dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne. 

Jsem průvodkyní, lektorkou, pečovatelkou a podporovatelkou všeho, co přispívá ke zdravému, respektujícímu laskavému začátku lidského života a následné prvotní péče. Protože to vše nás ovlivňuje a formuje.

Přála jsem si 3 děti a vice méně se mi to splnilo. První ke mně přišla moje nenarozena dcerka Anička v roce 1990. Druhy je můj milovaný syn Simon, narozený v roce 1994. Třetí moje "dítě" je projekt vědomé a aktivní přípravy na mateřství a rodičovství A centrum www.acentrum.eu, který započal svojí činnost v roce 1999. Po 20letech intenzivní práce v rolích výkonné i programové ředitelky, předsedkyně správní rady, členky týmu lektorského kurzu A centra, pečovatelky o celý prostor, ale taky lektorky různých cvičení, kurzů a přednášek, jsem přenechala svůj projekt mladším a tak mám víc času pracovat v terénu.  

Narodila jsem se v Bratislavě v roce 1964. Původní profesi jsem herečka. Již od 6let jsem účinkovala ve filmu a televizi. Vystudovala jsem Divadelní AMU a tři sezony působila na Slovensku v Martinském divadle. Na své cestě hledání smyslu života mě oslovil celostní pohled a přístup, objevovaní tradic a moudrých, prověřených zkušeností našich předků. Doplnila jsem si vzdělání v oblasti celostní medicíny, porodnictví, prenatální a postnatální psychologie, péče o děťátko, pohybových, tanečních, relaxačních, masážních technik, aromaterapie, muzikoterapie, ženského cyklu a pánevního dna metody 3x3.

Rozhovor 

pro brožuru A centra k 20. výročí založení. A centrum - Váš průvodce těhotenstvím a rodičovstvím.

Katy, nedávno jsme se dívaly s holkama na tvůj slavný seriál Léto s Katkou. Je to neuvěřitelné, jak moc jsem Tě v té malé osmileté holčičce viděla. Jaká jsi byla jako dítě a jak ses dostala k herectví? 

Od malička jsem byla živé dítě, hodně komunikativní. Pořád jsem běhala, skákala, moc dobře mi dělal tanec. Uměla jsem velice živě projevovat emoce. Což byl silný impuls pro to, že si mě vybrali. Od školky jsem začala hrát ve filmu a televizi. Léto s Katkou v roce 1974 napsali pro mě, na míru. Vlastně jsem celé dětství strávila mimo domov, po natáčeních. 

To ti muselo být docela smutno, ne? 

Samozřejmě že mi chyběl domov, kamarádi a klasický rodinný život. Ale brala jsem to, že takhle to má být. Splňovala jsem vše, co se po mě chtělo. Ale už se nezlobím na to, jaké jsem měla dětství, a děkuji, že jsem mohla poznat i jiný svět a zažít slávu, za kterou se často platí krutá daň. A tu jsem pocítila, jak se říká, na vlastní kůži. Později to bylo pro mě velké a zásadní poznání. Možná i to mne nasměrovalo, abych jednou založila Áčko. 

Chybějící rodinu jsi mohla kompenzovat i jinými způsoby. Co tě přivedlo k tomu, že jsi založila centrum zrovna pro těhotné ženy? 

Už na střední škole mě začaly zajímat souvislosti života a hlavně medicína. Chtěla jsem ji studovat, ale moje buňky nejsou uzpůsobeny ke studiu medicíny  a moje dětská kariera nastartovala herecké povolání. Tak jsem byla přijata na Divadelní akademii múzických umění a pak v 1989 nastoupila do divadla v Martině. A tam to propuklo. Hledala jsem a odkrývaly se přede mnou souvislosti různých filosofií, celostní medicíny, poznání lidského těla a duše. Postupně jsem si víc a víc uvědomovala, že je potřeba věnovat se lidskému životu již od početí. A hlavně začít u sebe!!! 

"Tak, jak se k dítěti chováme, když je v děloze, tak se ono bude chovat v dospělosti k sobě i ke světu."

Peter Fedor-Freybergh, prenatální psycholog a gynekolog

Zásadní pro mě byla kniha dr. Thomase Vernyho Tajemný život dítěte před narozením. "Události prenatálního období vývoje dítěte a vlastního porodu mají na nás zásadní vliv. Rané zkušenosti formují naši osobnost, zájmy a přesvědčení. Dítě cítí a prožívá už v prenatálním období. To, jak ho prožije, spolu s porodem, má obrovský vliv na to, jak potom vnímá samo sebe, jak se nastartuje do života.

A tak jsem získala konečně vědecky podložené informace. Super. Ale jak o tom dát vědět světu? Vytvořit prenatální centrum a pracovat s těhotnými. 

Tak jsi pak jednoho dne šla a založila Áčko? 

Bylo to postupné. Potřebovala jsem k tomu dozrát. 

Hodně mě ovlivnila sametová revoluce, která mě nakopla v tom - pojďme spojit síly, vždyť toho můžeme tolik udělat! Byl pro mě obrovský zážitek být součástí průběhu revoluce a organizovat i generální stávku. Věřila jsem ve společnou práci a taky, že lidé konečně můžou a budou dělat to, co je dobré a správné. 

A pak se to ukázalo. Najednou bolševik nebyl a lidi byli ztracení. Můžeme se konečně nadechnout a ono to nejde. Proč pořád nejsme svobodní, když můžeme? Kde jsou počátky našich traumat? Proč máme fobie, strachy, problémy? Proč se takto chováme, vůči sobě a ostatním, proč jsme nedůvěřiví a chybí nám sebevědomí? Totalita nám dala pořádně zabrat, jenže... 

... základ je v rodině a v tom, jakým způsobem přijdeme na svět, jak nás přivítají. Je třeba využít poznatky a dívat se do budoucnosti s odhodláním, chyby a nevhodný přístup neopakovat. U nás je kolektivní trauma z porodu velmi silné. A ještě stále nejsme zvyklí být zodpovědní za vše, co nám život přináší. A navíc dítě bylo tehdy vnímáno jako bytost, která při porodu nic nevnímá, necítí a nepamatuje si, a matka jako nesvéprávná bytost. A takové nastavení jsem se rozhodla začít měnit. 

Takže současně v tobě dozrávalo téma změny přístupu k porodu a prenatálnímu životu, potřeba rodiny a společné práce. 

Ano. Než jsem rozběhla projekt, založila jsem svoji rodinu. Chtěla jsem hodně dětí, ale nakonec jsme s mým jediným milovaným synem zůstali sami. Tak jsem potom tuto energii vložila do projektu. Bylo pro mne podstatné, aby se lidičky u nás cítili jako doma a byli přijímáni za jakýchkoliv podmínek a okolností s respektem, podporou, vstřícností a pochopením. Ještě předtím jsem se ale začala seznamovat s porodnickým tématem jako takovým. Studovala jsem a účastnila se konferencí o porodnictví a měla jsem to štěstí setkat se osobně i s Michalem Odentem a P. F. Freyberghem, který je jedním z průkopníků prenatální a postnatální psychologie. 

A jak to bylo od začátku s Áčkem? 

Nejdřív jsem dělala přednášky po čajovnách. Uvědomovala jsem si, že předávat tyto informace praktickou cestou by bylo snazší, pro lidi stravitelnější. Už na střední škole jsem se věnovala józe, tak jsem našla prostor a rozběhla kurzy gravidjógy. V té době se všichni báli cvičit s těhotnými. Mne však vedla vnitřní síla a záměr projektu. Požádala jsem o podporu porodní asistentky. 

Ženy, které u nás absolvovaly těhotenské cvičení, chtěly chodit i po porodu. Došlo mi, proč by dítě mělo být jinde, když máma cvičí? Maminka a miminko mají být i po šestinedělí spolu!!! A tak vznikly lekce pro mámy v přítomnosti jejich dětí. Byly jsme u nás první. 

V tom čase se silně projevila kolektivní vlna potřeby změny v těchto oblastech. To, co bylo předtím tabu, se hlásilo o slovo. Do Áčka začali chodit lidi a nabízet se s různými přednáškami. Ta vlna proudila skrze Áčko, které se stalo "dělohou". Mám radost, že právě Áčko bylo i kolébkou mnoha dalších projektů. 

Podstatné pro nás však bylo propojení s porodními asistentkami. Bylo jasné, že k tomu, aby dítě bylo dobře přivedeno a přivítáno na svět a maminka dostala adekvátní podporu, patří porodní báby. Vědecko-technický pokrok dostal porody do nemocnic. Dostal je pod kontrolou, zmanipuloval a znehodnotil taky profesi porodní asistentky. Začali jsme tedy společně dělat osvětu. Osvítit souvislosti života a společně pomáhat měnit svět. :-) 

Áčko je vnímáno jako alternativní centrum. Jak to vnímáš ty? 

Bylo období, kdy tak Áčko bylo vnímáno, ale to jsem já nikdy nechtěla. Podporuji zlatou střední cestu. Ne další tlak. Ať si každý vybere, co s ním rezonuje. Vnímám však, že doposud si někteří z odborné veřejnosti neuvědomují, jaký má dosah jejich přistup a postup práce. A co je vlastně alternativní? Řemeslo porodních bab je staré jako lidstvo samo. Přirozený porod taky. Takže nám šlo o to, ctít tradice a věci prověřené tisíci let a vrátit se k nim. Spojit je s tím moderním, ale nenechat se smést pokrokem. 

A když se dnes ohlédneš zpět, na těch 20 let? 

Že tu káru pořád táhneme dál? Nic není náhoda. Věřím v sílu porozumění a lásky. Bůh ví, že nám jde o dobrou věc, tak nás podržel i v náročných chvílích. Navenek to sice tak nepůsobilo, ale uvnitř jsme měli hodně práce zvládnout vše finančně, provozně i lidsky. Krom toho jsme dlouhou dobu byli s naším pojetím tématu porodnictví trnem v oku. Mělo to však smysl a má pořád. Společně se učíme přijímat zodpovědnost za svůj život a dát dětem, co opravdu potřebují. Jsem ráda, že lidé stále vyhledávají Áčko a že je to prostor, kde je můžeme podpořit. 

Díky, Katy, za rozhovor a za Áčko. Vytvořila jsi prostor, kde do této chvíle mohla spousta lidí vyrůst a najít nejen potřebné informace a podporu, ale i sama sebe. A spousta jich ještě přijde. Teď už si hoď klidně nohy na stůl a užívej si. Ušla jsi obrovský kus cesty. Hodně štěstí! 

Vše jsem dělala hlavně kvůli dětem a pro ně, jako ostatně celý život i jako dětská hvězda. Děkuji za život i za všechny dary. A díky taky všem, kteří mi pomohli můj projekt realizovat a podpořit. Jsem za to nesmírně vděčná a šťastná. Petro, jak se dá vlastně pojmenovat tvá role v Áčku? 

Katy, díky za otázku. No, já jsem se v Áčku narodila. :-) Ale vážně. Prošla jsem lektorákem a to mě neuvěřitelně nakoplo směrem k sobě, k osobnostnímu rozvoji. Před tím jsem chodila na lekce s miminky a začala psát pro Áčko granty. Po lektoráku jsem také lektorka vědomého rodičovství a spolupracuji na PR. Takže snad taková áčková chobotnice, by se dalo říct. Nic lepšího mě nenapadá.